dnes je 18.4.2024

Input:

Cestovní náhrady - obecná ustanovení

28.3.2017, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 16 minut

Cestovní náhrady - obecná ustanovení

Jaroslava Pfeilerová

Pokud zaměstnavatel vyšle zaměstnance na pracovní cestu, je povinen mu poskytnout cestovní náhrady ve výši stanovené zákoníkem práce.

  • Pro zaměstnavatele v podnikatelské sféře zákoník práce stanoví minimální náhrady, které musí svým zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu poskytnout. Zaměstnavatelé však mohou svým zaměstnancům poskytnout i nadlimitní cestovní náhrady.

  • Zaměstnavatelé v nepodnikatelské sféře mohou svým zaměstnancům poskytovat pouze cestovní náhrady v limitech stanovených zákoníkem práce (v části sedmé, hlava III.).

Náhrady výdajů, které zaměstnancům vznikají při pracovních cestách, představují pro zaměstnavatele nezanedbatelnou částku nákladů, což je jeden z důvodů poměrně častých kontrol. Způsob a výše poskytovaných cestovních náhrad kontroluje správce daně, který se zabývá správností odvodu daně, a také inspektoráty práce, které kontrolují dodržování práv zaměstnanců.

Právní východiska

Problematika cestovních náhrad je poměrně obsáhlá a ekonomičtí pracovníci, kteří se jí zabývají, se musí seznámit s celou řadou právních předpisů. Zejména jde o tyto právní normy:

  • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ZP), a to především v části sedmé;

  • zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ZDP); problematika cestovních náhrad je v tomto zákoně řešena zejména v ustanoveních:

    • § 6 odst. 7 písm. a) ZDP, kde jsou uvedeny limity, do kterých nejsou cestovní náhrady předmětem daně ze závislé činnosti zaměstnanců,

    • § 24 odst. 2 písm. zh) ZDP, který stanoví hranici cestovních náhrad ve vazbě na daňové náklady zaměstnavatele,

    • § 24 odst. 2 písm. k) bod 1. - 4. ZDP, kde jsou vymezeny odlišnosti uplatňování cestovních náhrad zaměstnanců a podnikajících fyzických osob;

  • zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví (ZoÚ); podnikatelé musí při účtování o pracovních cestách dodržovat zákon o účetnictví a doklady, kterými prokazují jednotlivé nároky, musí mít náležitosti účetních dokladů stanovené § 11 ZoÚ;

  • zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém podle tohoto zákona postupují zaměstnavatelé při zaměstnávání cizinců, zejména při volbě pracovního práva zainteresovaných států;

  • pokyn GFŘ D-22, kterým je stanoven jednotný postup při uplatňování některých ustanovení zákona o daních z příjmů;

  • prováděcí právní předpisy vydávané na základě zmocňovacího ustanovení § 189 ZP:

    • MPSV v pravidelném (případně i mimořádném) termínu stanoví vyhláškou sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel, stravné při tuzemských pracovních cestách, průměrnou cenu PHM,

    • MF v pravidelném (případně i mimořádném) termínu stanoví vyhláškou sazby základní náhrady sazeb zahraničního stravného,

    • vláda stanoví nařízením úhradu zvýšených životních nákladů pro zaměstnance, s nimiž sjednává zaměstnavatel, který je neziskovou organizací, místo výkonu práce mimo území ČR.

Poznámka:

Zaměstnavatelé, které v příspěvku zjednodušeně nazýváme "nepodnikatelská sféra", jsou vymezení v ust. § 109 odst. 3 ZP (stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, školská právnická osoba zřízená MŠ, krajem, obcí, veřejné neziskové ústavní zdravotnické zařízení).

Daňové limity

ZP řeší problematiku cestovních náhrad zvlášť pro podnikatelskou a zvlášť pro nepodnikatelskou sféru. Základem právní úpravy je část platná pro podnikatele (sedmá část, hlava II., §§ 156 až 172 ZP). V části platné pro nepodnikatelskou sféru (část sedmá, hlava III, §§ 173 až 181 ZP) jsou stanoveny odlišnosti pro tuto sféru, ale také daňové limity pro poskytování cestovních náhrad.

Při daňovém posuzování je tedy nutné vycházet z následujících pravidel:

Zaměstnavatel v nepodnikatelské sféře musí poskytnout zaměstnancům cestovní náhrady v limitech stanovených ZP a toto povinné plnění není předmětem daně ze závislé činnosti. Zaměstnavatel v nepodnikatelské sféře nemůže poskytovat nadlimitní náhrady. Náklady do limitu, který stanoví ZP, může zaměstnavatel daňově uplatnit. Zaměstnavatel v podnikatelské sféře musí zaměstnancům poskytnout cestovní náhrady minimálně ve výši stanovené ZP, může však poskytnout i vyšší plnění. Náhrady nad limit stanovený pro zaměstnance v nepodnikatelské sféře (§§ 173 až181 ZP) jsou pro zaměstnance příjmem, který je předmětem daně ze závislé činnosti a také vstupuje do vyměřovacích základů pro odvod zákonného pojistného. Pro zaměstnavatele jsou poskytnuté cestovní náhrady v plné výši daňově účinným nákladem (i nadlimitní plnění).

Kdo má nárok na CN

Zákoník práce stanoví povinnost poskytovat cestovní náhrady zaměstnancům. Pokud jsou splněny související podmínky, musí zaměstnavatel zaměstnanci příslušné náhrady poskytnout. Tuto povinnost musí zaměstnavatel dodržet i v případech, kdy zaměstnanec cestovní náhrady např. z neznalosti nenárokuje nebo se tohoto práva vzdá.

Na cestovní náhrady nemají nárok pouze zaměstnanci v pracovním poměru, ale také jiné osoby, a to prostřednictvím různých právních předpisů např. členové zastupitelstva obce obdrží cestovní náhrady prostřednictvím ustanovení § 78 zákona č. 128/2000 Sb., zákona o obcích nebo příslušníci Policie ČR obdrží příslušné náhrady na základě ust. § 136 až § 154 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.

V souladu s § 184 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon náleží členům zkušební komise pro závěrečné zkoušky a maturitní zkoušky mimo jiné náhrada jízdních a ubytovacích výdajů v prokázané výši a také stravné stanovené zákoníkem práce. Účast v této komisi se považuje za úkol v obecném zájmu. Předsedovi komise a komisaři poskytuje cestovní náhrady škola, u které závěrečné či maturitní zkoušky probíhají, i když se nejedná o plnění v pracovněprávním vztahu. Ministerstvo školství k této problematice vydalo v únoru roku 2012 podrobný výklad pod č. j.: MSMT-5342/2012-20.

Cestovní náhrady (např. stravné, kapesné apod.) mohou být poskytovány také členům orgánů právnických osob (např. jednatelům). Podmínkou však je, aby poskytování těchto náhrad bylo sjednáno ve smlouvě o výkonu funkce.

Poznámka:

Pokyn GFŘ D-22 k jednotnému postupu při uplatňování zákona o daních z příjmů obsahuje stanovisko, podle kterého se za pracovní cesty nepovažují cesty členů statutárních orgánů v souvislosti s výkonem funkce, pokud se příslušná jednání konají v sídle obchodní korporace.

Společnost ADA, s. r. o., uzavřela s jednatelem panem Holíkem smlouvu o výkonu funkce, která obsahuje mimo jiné určení měsíční odměny ve výši 15 000 Kč, ujednání o poskytnutí příspěvku na životní pojištění ve výši 2 000 Kč měsíčně a také bylo sjednáno právo na cestovní náhrady v rozsahu stanoveném zákoníkem práce. Účetní společnosti ADA, s. r. o., postupoval následujícím způsobem:

  • Všechna sjednaná plnění (odměnu za výkon funkce, příspěvky na životní pojištění i cestovní náhrady) zahrnul do daňově uznatelných nákladů.

  • Z odměny jednatele odvedl zákonné pojistné a zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

  • Benefit ve formě příspěvku na životní pojištění posoudil jako příjem osvobozený od daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti podle ust. § 6 odst. 9 písm. p) ZDP.

  • Vyplacené cestovní náhrady do limitu stanoveného zákoníkem práce posoudil jako příjem, který podle ust. § 6 odst. 7 písm. a) ZDP není předmětem daně z příjmů. Případné nadlimitní plnění bude podléhat dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.

Člen zastupitelstva obce pan Horák vykonal v rámci výkonu své funkce v měsíci květnu 2017 dvě cesty. První cesta byla vykonána ze sídla obecního úřadu do vedlejší  obce za účelem jednání o společné opravě kanalizace. Druhou cestu pan Horák vykonal z místa bydliště do sídla obecního úřadu za účelem účasti na zasedání zastupitelstva. Pan Horák s odvoláním na ust. § 78 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích nárokoval cestovní náhrady související s oběma cestami. Paní účetní však pana Horáka upozornila, že na cestovní náhrady má nárok pouze v případě druhé pracovní cesty. Cestu do sídla územního samosprávního celku na zasedání lze přirovnat k cestě do zaměstnání, za jejíž absolvování nevznikne nárok na cestovní náhrady ani zaměstnancům v pracovním poměru. Pokud se zastupitelstvo obce rozhodne svým členům na tyto cesty dobrovolně přispívat, nelze předmětné plnění posoudit jako cestovní náhrady, ale jako jiné plnění poskytované z jiných zdrojů.

Kdy lze poskytnout CN

ZP vychází z obecné zásady, podle níž má zaměstnavatel nést náklady spojené s výkonem práce. Pokud tedy zaměstnanci vzniknou při výkonu práce náklady, je zaměstnavatel povinen mu je uhradit. Plnění, které lze posoudit jako cestovní náhrady, jsou taxativně vymezena v § 152 ZP. Jedná se o náklady vzniklé zaměstnanci při:

  1. pracovní cestě,
  2. cestě mimo pravidelné pracoviště,
  3. cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
  4. přeložení,
  5. přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
  6. výkonu práce v zahraničí,
  7. při dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli.

Poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhrady v jiných případech (např. při cestě do práce), nepůjde o cestovní náhrady podle ZP, ale o jiné plnění, se kterým se musí daňově vypořádat.

Pracovní cesta

Ustanovení § 42 ZP definuje pracovní cestu ("PC") jako časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Ujednání o místě výkonu práce je jednou z povinných náležitostí pracovní smlouvy.

Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen tehdy, jestli s tím zaměstnanec souhlasí.

Zaměstnanec společnosti Alfa, a. s., pan Holý má v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce (§ 34 ZP) Olomouc, Smetanova 1635 a zaměstnavatel jej vyslal na pracovní cestu do Ostravy. Pan Holý vyjádřil svůj souhlas písemným prohlášením v příkazu k pracovní cestě. Postup při vysílání zaměstnance na pracovní cestu je v souladu se zákoníkem práce.

V praxi se obvykle setkáváme s tím, že souhlas zaměstnance s vysíláním na pracovní cesty je součástí ujednání obsažených v pracovní smlouvě. V mnohých případech si zaměstnanci pracovní smlouvu před podpisem pořádně nepřečtou nebo si důsledky tohoto ujednání předem neuvědomí. Pokud je tento "generální souhlas" udělen, vztahuje na všechny budoucí pracovní cesty a zaměstnavatel již nemusí vyžadovat svolení na každou jednotlivou pracovní cestu.

Zaměstnanec obchodní společnosti Nova, s. r. o., pan Novák podepsal pracovní smlouvu, která obsahovala mimo jiné ujednání:

  • o místě výkonu práce ve Zlíně,

  • o druhu vykonávané práce – servisní technik,

  • souhlas s vysíláním na pracovní cesty.

Pracovní doba zaměstnance byla stanovena od 7:00 ho do 15:30 hod. Pan Novák byl opakovaně vysílán na pracovní cesty do Prahy, ze kterých se vracel ve večerních hodinách (obvykle kolem 19:00 hod.). Servisní práce v Praze zaměstnanec vykonával do cca 15 hod. Čas mimo stanovenou pracovní dobu strávený na pracovní cestě jinak než prací zaměstnavatel panu Novákovi nezapočítával do pracovní doby. Pracovní cesta od 15:30 hod do19:00 hod byla tedy posouzena jako doba bez nároku na mzdu a na příplatek za přesčas. Cestovní náhrady stanovené zákoníkem práce však byly zaměstnanci poskytnuty za celou dobu trvání pracovní cesty (tj. do cca 19:00 hod.). Vzhledem k tomu, že zaměstnanec  v pracovní smlouvě s vysíláním na pracovní cesty

Nahrávám...
Nahrávám...