dnes je 14.10.2024

Input:

Daňová rizika tvorby holdingových struktur

5.9.2024, , Zdroj: Verlag DashöferDoba čtení: 7 minut

2024.18.3
Daňová rizika tvorby holdingových struktur

Jan Tecl, Vojtěch Bouřil, EKP.cz

Holdingové struktury představují efektivní způsob, jak centralizovat kontrolu nad různorodými obchodními aktivitami prostřednictvím jedné mateřské společnosti. Tento model organizace umožňuje právní a finanční oddělení jednotlivých provozních jednotek, což přináší řadu výhod, ale také specifická rizika. Strukturování společností s sebou přináší i rizika daňová, neboť dokáže vyústit v možnou daňovou optimalizaci. Tato optimalizace pak může být v mnoha v případech správcem daně zpochybněna, a to, pokud je z nastavení transakce patrné, že optimalizace daňové zátěže byla hlavním cílem tvorby holdingové struktury. Právě na specifika daňových rizik u holdingových struktur se zaměříme v dnešním textu.

Holdingová struktura a daňové souvislosti

V prvé řadě je zapotřebí říct, co je vlastně myšleno holdingovou strukturou. Holdingová struktura je forma podnikové organizace, kde jedna mateřská společnost (holding) vlastní většinový podíl v několika dceřiných společnostech. Tyto mohou vlastnit další společnosti. Tato struktura umožňuje centralizovanou kontrolu nad různorodými aktivitami a provozními jednotkami, které mohou být právně a finančně odděleny od mateřské společnosti. Holdingová společnost obvykle nevykonává žádné obchodní činnosti, ale její hlavní funkcí je správa majetkových podílů v dceřiných firmách, které vykonávají provozní činnosti.

Strukturování společností do holdingu má svá specifika. Kromě řady právních a provozních výhod, které ovšem nejsou předmětem tohoto článku, s sebou strukturování v určitých případech nese i atraktivní daňové výhody. Příkladem můžeme uvést osvobození podílů na zisku z dceřiné společnosti na mateřskou společnost. Následná distribuce finančních prostředků z holdingové společnosti na vlastníky (fyzické osoby) je oblastí, která při vhodném strukturování vytváří prostor pro možnou daňovou optimalizaci. Tato optimalizace však může být v mnoha případech vnímána správcem daně jako tzv. "agresivní daňová optimalizace". Za tu lze obecně považovat snížení daňové povinnosti daňového subjektu skrze úkony a jednání, která mohou být legální, avšak jsou v rozporu se smyslem a účelem daného zákona.

Rozlišování mezi řádnou transakcí a agresivní daňovou optimalizací je v oblasti daňového práva často složité. V těchto případech je nutné nejen spoléhat na neúplnou legislativní úpravu, ale také zohlednit judikaturu soudů, které se zabývaly neurčitými právními pojmy týkajícími se holdingových struktur, jako jsou:

  • daňový podvod,

  • zneužití práva,

  • zastřené právní jednání.

Daňový podvod

Pojem "daňový podvod" zahrnuje také termíny jako "krácení daně jiným způsobem" či "krácení daně". Nejvyšší správní soud (NSS) v rozsudku č. j. 5 Afs 151/2004-73 definoval krácení daně jako jakékoli jednání daňového subjektu, které vede k tomu, že je mu vyměřena nižší daň nebo k vyměření vůbec nedojde. Když správce daně usoudí, že došlo k daňovému podvodu, může zvýšit základ daně podle bodu 1 § 23 odst. 3 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ("ZDP"), a případně označit některé výdaje či náklady za daňově neuznatelné dle § 24 a 25 ZDP. NSS v rozsudku č. j. 1 Afs 35/2007-108 uvedl, že výdaje na činnosti, které nemají ekonomický nebo jiný racionální účel a jejichž jediným cílem je získání daňového zvýhodnění, nelze považovat za daňově uznatelné.

Daňový podvod je tedy charakterizován těmito znaky:

  • porušení zákona daňovým subjektem,

  • snížení vyměřené daně nebo vyhnutí se jejímu vyměření díky tomuto jednání,

  • jediným účelem jednání je získání daňové výhody bez ekonomického nebo racionálního smyslu.

Zneužití práva

"Zneužití práva" je pojem, který je třeba odlišovat od daňového podvodu, jelikož jeho význam a obsah jsou značně odlišné. Tento institut je zakotven v § 8 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád ("DŘ"), a na něj navazuje § 92 odst. 5 písm. f) téhož zákona. Hlavním cílem tohoto institutu je zamezit daňovým subjektům ve zneužívání chyb a mezer v legislativě.

Podle § 8 odst. 4 DŘ:

"Při správě daní se nepřihlíží k právním jednáním a jiným skutečnostem, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu."

Důkazní břemeno však leží na správci daně, který podle § 92 odst. 5 písm. f) DŘ musí prokázat, že:

"...skutečnosti rozhodné pro posouzení účelu právního jednání a jiných skutečností, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu."

Jednoduše řečeno, správce daně musí

Nahrávám...
Nahrávám...