dnes je 5.12.2022

Input:

Odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání v dotazech a odpovědích

24.4.2008, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Zvýšené náklady na stravu jako důsledek nemoci z povolání

Dotaz č. 1

Zaměstnanec pobírá z důvodu nemoci z povolání tzv. náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V současné době je z důvodu nemoci z povolání v pracovní neschopnosti a lékař mu nařídil dodržování diety. Když se zaměstnanec obrátil na zaměstnavatele, zda mu náklady na tuto dietu ve smyslu zákoníku práce uhradí, sdělil mu zaměstnavatel, že vzhledem k tomu, že mu je dorovnávána mzda, nárok na úhradu nákladů na dietu mu nevzniká.

     Po dobu pracovní neschopnosti související s nemocí z povolání nebo pracovním úrazem přísluší zaměstnanci ve smyslu § 370 zákoníku práce tzv. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, a to ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a plnou výší nemocenského. Dosahuje-li zaměstnanec po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nižšího výdělku, pak mu ve smyslu § 371 zákoníku práce přísluší tzv. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která se poskytuje ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a dosahovaným výdělkem po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu.

     Je-li zaměstnanci v souvislosti s nemocí z povolání nařízen určitý druh diety a vznikají-li mu v této souvislosti zvýšené náklady na stravu, event. doplňky stravy, pak bude-li lékařem potvrzeno, že je předmětná strava nezbytná k léčení zaměstnance nebo k tomu, aby nedošlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, pak i náklady na ni je ve smyslu § 373 ZP odpovědný zaměstnavatel povinen uhradit, neboť se jedná o účelně vynaložené náklady spojené s léčením. To, že je zaměstnanci poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nebo dokonce i náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, je v této souvislosti nerozhodné. Nárok na úhradu zvýšených nákladů je samostatným nárokem, který přísluší za splnění podmínek i při pobírání předmětných náhrad za ztrátu na výdělku. Jinak řečeno, jednotlivé nároky uvedené v § 369 zákoníku práce se nevylučují. V této souvislosti je však nutno upozornit, že zaměstnavatel uhradí zaměstnanci pouze rozdíl mezi běžnými náklady na stravování a zvýšenými náklady spojenými s určitým druhem diety. Účelně vynaložené náklady spojené s léčením přísluší tomu, kdo tyto náklady vynaložil.

Zohledňování minimální mzdy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Dotaz č. 2

Zaměstnankyně utrpěla pracovní úraz s trvalými následky, v důsledku kterých již nemohla vykonávat dosavadní práci. Protože pro ni zaměstnavatel neměl jinou vhodnou práci, došlo po skončení neschopnosti ze strany zaměstnavatele ke ukončení pracovního poměru. Zaměstnankyně je již delší dobu vedena u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání a zaměstnavatel jí poskytuje náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Jako výdělek po úrazu jí však zohledňuje minimální mzdu. Zaměstnankyni se jeví postup zaměstnavatele nespravedlivý, neboť žádnou mzdu nemá a navíc při každém zvýšení minimální mzdy u ní dochází ke snížení předmětné náhrady za ztrátu na výdělku.

     Zohledňování minimální mzdy při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vychází již v současné době z § 371 odst. 1 zákoníku práce. Obecně platí, že došlo-li z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání k poklesu výdělku zaměstnance, je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytovat tzv. náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, a to ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody (valorizovaným) a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu.

     U poškozených zaměstnanců, kteří nepracují a jsou vedeni u úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání, bylo do doby nabytí účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, však problematické stanovit výši předmětné náhrady za ztrátu na výdělku, neboť žádného výdělku po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání nedosahují (podpora v nezaměstnanosti se pro tyto účely nepovažuje za výdělek). Z tohoto důvodu odpovědní zaměstnavatelé přestávali náhradu za ztrátu na výdělku poškozeným v mnoha případech poskytovat a poškození byli nuceni se obracet se svým nárokem na soud. Podle soudní judikatury však nelze nárok poškozeného vázat pouze na to, že poškozený zaměstnanec určitého výdělku dosahuje, neboť i když tomu tak není, škoda - ztráta na výdělku - mu nepochybně vzniká.

     Nelze však po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby tuto ztrátu hradil v plné výši, ale je třeba vycházet z toho, že za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání je třeba v tomto případě považovat minimální mzdu, neboť tuto mzdu by si v každém případě musel poškozený vydělat, kdyby pracoval. Při svém rozhodování vycházely soudy z toho, že pro většinu poškozených je tento způsob výpočtu výhodný, neboť kdyby pracovali, dosahovala by většina z nich pravděpodobně vyššího výdělku než minimální mzdu a poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku by byla nižší, než je tomu v případě, kdy je jim zohledňována minimální mzda. Navíc je nutno zdůraznit, že poškození za uvedené situace nepracují, a proto jim nemůže být náhrada za ztrátu na výdělku, spolu s případným invalidním důchodem, poskytována ve stejné výši jako poškozeným, kteří za uvedené situace pracují.

     V této souvislosti je nutno dále konstatovat, že ke zvýšení minimální mzdy dochází mimo jiné i z důvodu zvyšování průměrné mzdy v národním hospodářství. Lze tedy dovodit, že kdyby poškozený pracoval, nepochybně by i u něho došlo ke zvýšení dosahovaného výdělku, které by mělo za následek snížení poskytované náhrady.

Stanovení průměrného výdělku pro účely odškodnění pracovního úrazu

Dotaz č. 3

Zaměstnanec utrpěl pracovní úraz, který způsobil delší pracovní neschopnost. Zaměstnavatel mu po skončení pracovní neschopnosti vyplatil tzv. náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Zaměstnanec se domnívá, že byl při výpočtu předmětné náhrady poškozen, neboť se mu při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody zohlednila pracovní neschopnost, resp. ztráta na výdělku, která vznikla v období, ze kterého se mu stanovil průměrný výdělek před vznikem škody. Započítává se do průměrného výdělku i vyplacená částka, kterou zaměstnanec obdržel v souvislosti s pracovním úrazem jako náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění?

     Průměrný výdělek se podle § 354 zákoníku práce zjišťuje k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období, kterým je v zásadě předchozí kalendářní čtvrtletí. Pokud bylo nutné zjistit průměrný výdělek před 1. lednem 2007, tedy před nabytím účinnosti nového zákoníku práce, pak se tento průměrný výdělek zjišťoval na základě zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů. I podle tohoto zákona bylo rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, pokud kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis zam ěstnavatele nestanovil, že v případě náhrady škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání bude rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, bude-li to pro zaměstnance výhodnější. Není pravda, že by při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti docházelo k poškození zaměstnance z důvodu, že v rozhodném období byl neschopen práce. Průměrný výdělek se totiž zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období a doba pracovní neschopnosti, kdy zaměstnanec výdělek nepobírá, se mu do tohoto průměrného výdělku nezapočítává.

     Zaměstnavatel však v uvedeném případu nepostupoval v souladu s právním předpisem, jestliže vyplatil zaměstnanci náhradu škody spočívající v ušlém výdělku bez jeho souhlasu jednorázově, neboť podle § 382 zákoníku práce je totiž povinen náhradu za ztrátu na výdělku (po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti) vyplácet pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl se zaměstnancem dohodnut jiný způsob výplaty.

     Finanční částku, kterou zaměstnanec obdržel jako náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění na základě bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb., nelze do průměrného výdělku případně ani do výdělku dosahovaného po pracovním úrazu započítat, neboť se ve smyslu § 109 zákoníku práce nejedná o výdělek (mzdu). Mzdou se totiž rozumí peněžitá plnění a

Nahrávám...
Nahrávám...