Díky relativně rychlé popularizaci koučování a
uplatňováním převážně individuálního přístupu se podoba této metody rozšířila
velmi spontánně, aniž by se ji podařilo předem jasně teoreticky vymezit.
Evropský průzkum provedený na přelomu roku 2007/2008 uvádí, že východní Evropa
se potýká ve vývoji koučování s obdobnými problémy, jaké zažívaly před pár lety
západní země. Je to nejasné vymezení a pochopení pojmu koučování, nesprávné
užívání slova „koučik“ a především nejasné odlišení od ostatních metod.
Koučování je živou metodou, která ve své
individualizované podobě intenzivně reaguje na konkrétní poptávku trhu. Nutno
také podotknout, že její přístupy a pojetí se stále vyvíjejí. Ve výsledku
praktického užití je koučování často zaměňováno s jinými přístupy či
metodami, jakými jsou mentorování, konzultování, poradenství, terapie či
trénink. Vymezení prvních dvou, které považuji ke koučování za nejbližší, je
tématem následujících stránek, nejprve však krátce o koučování.
NahoruKOUČOVÁNÍ
Kořeny koučování a podpora jedince v jeho růstu sahají
do oblasti humanistické psychologie. Vycházejí z přesvědčení, že koučovaný je
ten, kdo má veškeré zdroje, znalosti, dovednosti k tomu, aby našel pro sebe ten
nejlepší způsob cesty k dosažení vytýčeného cíle až k požadovanému výsledku.
Cílem je naplněný a spokojený život. Jde především o konkrétní kroky v
utváření a směřování vlastního potenciálu a růstu.
Odpovědným je především koučovaný ve smyslu vlastní
autonomie, motivace a vůle k vlastní seberealizaci. Role kouče v tomto
procesu je ryze partnerská a výsledek snažení je na obou stranách, tedy jak na
koučovaném, tak na kouči. Jde o rovnocenný vztah vzájemné spolupráce.
Předpokladem je vysoká motivace koučovaného, chuť a vůle věci a sám sebe měnit.
Hledat nové, neotřelé způsoby řešení a přístupů, učit se z vlastních chyb a
úspěchů.
Klíčovou definicí koučování, která vychází z
humanistického náhledu na člověka, je holistický pohled na jedince,
důraz na individualitu koučovaného a potažmo individuální přístup ke každému
klientovi na základě ryze individuálních potřeb jednotlivce. Tedy každý vztah
kouč - koučovaný je unikátním vztahem, který se zaměřuje na ryze specifická
témata definovaná koučovanému tzv. na míru, ať už je zadavatelem pouze
koučovaný či do vztahu cílů vstupuje třetí strana, např. nadřízený.
Podmínkou správného nastavení koučování je mezi dalšími
porozumění a důvěra, možnost klienta sdílet s koučem otevřeně své
vnitřní i vnější problémy. Koučovací setkání jsou příležitostí, kdy nezávazně,
bez hodnocení a následných konsekvencí může koučovaný zkoušet nové věci,
přicházet s ideami a prostřednictvím představ a vizualizací je uvádět do
reality.
Koučování se věnuje výhradně zdravým klientům, kteří
netrpí žádnými psychickými nemocemi či poruchami osobnosti. Není terapií,
nezabývá se minulostí, ale aktuální situací klienta, a směřuje k budoucnu k
dosahování vytýčených cílů. Ve srovnání s terapií, kde můžeme hledat některé
jeho kořeny, je koučování zaměřeno na potřeby koučovaného, jeho přání, cíle či
vize. Koučovat znamená napomáhat druhým, aby byli schopni si z dlouhodobé
perspektivy pomoci sami, tedy být sami sobě kouči.
Na trhu je možné se setkat i s tzv. direktivní
formou koučování. Ta částečně vychází ze sportovního koučování. V tomto
procesu kouč funguje v roli jakéhosi rádce, případně mentora, vztah obou není
rovnocenný, kouč je považován za experta a v procesu hraje významnou roli jeho
rada a názor, kterému se skutečná nedirektivní forma koučování nebrání, nicméně
není jeho podstatou. Radu dává kouč pouze v případě žádosti klienta, ta však
není součástí standardního procesu koučování.
NahoruMENTOROVÁNÍ
Mentorování je rozvojový nástroj, jehož využití má v
organizacích delší tradici než koučování. Využíval se hojně již v 70. a 80.
letech 20. století, ale vzhledem k relativně malé formalizaci tohoto procesu ne
vždy zcela úspěšně. Aktuálně zažívá mentoring neboli mentorování renesanci a
řada společností se ho snaží ve formální podobě zavést jako jednu z metod
rozvoje převážně středního a vyššího managementu. Mentorování je definováno
vztahem mezi seniorním kolegou a méně zkušeným zaměstnancem. Znalosti, a to jak
profesního charakteru, tak i daného pracovního prostředí, a zároveň zkušenosti
mentora jsou v rámci vztahu sdíleny s mentorovaným, konfrontovány s danou
situací a využívány dle možností mladším z kolegů. Mentorování může být
formálně nastaveným procesem v organizaci, ale častěji je spíše neformálním
procesem. Center for Creative Leadership…
