Porušení povinnosti v insolvenčním řízení

Porušení povinnosti v insolvenčním řízení

Ing. Petr Píša

Trestný čin "Porušení povinnosti v insolvenčním řízení" je jedním z trestných činů proti majetku a je blíže zařazován mezi tzv. úpadkové delikty, jelikož, jak z jeho názvu plyne, přímo souvisí s insolvenčním řízením, resp. úpadkem ekonomických subjektů. Jedná se tedy primárně o nepřímou trestněprávní ochranu majetkových práv věřitelů dlužníka, konkrétně těch, jichž se týká insolvenční řízení, neboť cílem tohoto soudního řízení je co nejvyšší a zásadně poměrné uspokojení jejich pohledávek.

První, a na dlouhou dobu jedinou skutkovou podstatu tohoto trestného činu můžeme najít již v zákoně č. 117/1852 ř. z., o zločinech, přečinech a přestupcích, který nabyl účinnosti dnem 1. 9. 1852. Jemu následující trestní zákon (č. 86/1950 Sb.), který nabyl účinnosti dnem 1. 8. 1950, předmětný trestný čin ani jeho část s ohledem na změnu politických a ekonomických poměrů na území tehdejšího Československa neobsahoval. Stejně tak navazující trestní zákon č. 140/1961 Sb. účinný od 1. 1. 1962. Zásadní obrat však přinesla novela tohoto trestního zákona, a to zákonem č. 253/1997 Sb., která v § 126 TZ s účinností od 1. 1. 1998 definovala nový trestný čin nazvaný "Porušení povinnosti v řízení o konkurzu a vyrovnání" (a tím také vznik podstatné vazby na dnes již zrušený zákon č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání). Jeho zavedení bylo zdůvodněno tím, že sankce za porušení příslušných povinností podle jiných zákonů neodpovídají závažným důsledkům těchto porušení.

Další novela trestního zákona provedená zákonem č. 105/2000 Sb. účinná od 1. 5. 2000 rozšířila skutkovou podstatu předmětného trestného činu o nepodání návrhu na prohlášení konkurzu. A právě inspiraci pro toto rozšíření trestní odpovědnosti obsažené v § 126 TZ bychom našli v ustanovení § 486 odst. 2 v úvodu zmiňovaného zákona č. 117/1852 ř. z. Důvodem zavedení této trestní odpovědnosti bylo zatajování pravého stavu obchodního závodu (viz § 502 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), který se nacházel v úpadku a který dále vykonával svou činnost. Zpravidla tím totiž byly způsobovány finanční problémy dalším podnikatelským subjektům (především věřitelům). S účinností nového zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "insolvenční zákon") od 1. 1. 2008 však zase došlo ke zrušení trestní odpovědnosti za nepodání návrhu na prohlášení konkurzu (a s ohledem na nové pojmosloví v úpadkovém právu i na přeznačení předmětného trestného činu na "Porušení povinnosti v insolvenčním řízení"). Z důvodové zprávy týkající se zavedení nového úpadkového práva do trestního zákona plyne, že došlo k názorovému posunu na tuto problematiku. Trestní sankce začala být vnímána jako působení proti snahám pozitivně motivovat dlužníky k včasnému řešení jejich krizové situace. Místo trestní sankce proto byla zavedena majetková soukromoprávní sankce za porušení předmětné povinnosti, obsažená v ustanovení § 99 a 100 IZ (např. náhrada škody odpovídající rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší přihlášené pohledávky a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na poměrném uspokojení této pohledávky obdržel).

Nový zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") účinný od 1. 1. 2010 v současnosti vymezuje předmětný trestný čin v § 225 TZ. Jeho znění přímo vychází z vymezení tohoto trestného činu v předchozím trestním zákoně, skutková podstata ale byla přesunuta z trestných činů hospodářských do trestných činů proti majetku a zařazena do kategorie přečinů (tzn. do trestných činů s mírnějšími trestními sankcemi).

Pro uplatnění trestní odpovědnosti trestní zákoník ve svém ustanovení § 12 a 13 TZ požaduje takové jednání pachatele, které je společensky škodlivé, přičemž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. § 99 IZ nebo sankce občanského, obchodního či správního práva), protože takové uplatnění odpovědnosti, resp. ochrana práv věřitelů selhala, byla neefektivní nebo byla nedostatečná. Zároveň musí být jednání pachatele úmyslné. Společenská škodlivost je posuzována podle povahy a závažnosti předmětného trestného činu. Tato dvě hlediska jsou určena např. významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen (tj. ochrana věřitelů, resp. jejich práva na alespoň poměrné uspokojení jejich pohledávek v rámci insolvenčního řízení, proto je třeba zabezpečit i řádný výkon funkce insolvenčního správce), nebo následky takového činu (tj. způsobená škoda coby neuhrazené pohledávky). Úmyslné jednání, resp. zavinění, je takové, kdy pachatel chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákoníkem, nebo věděl, že může porušení nebo ohrožení způsobit, a způsobil-li toto, byl s tím srozuměn nebo smířen.

Podle ustanovení § 225 TZ je naplněna skutková podstata předmětného trestného činu, je-li v průběhu insolvenčního řízení pachatelem mařen nebo hrubě ztěžován výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrožen účel insolvenčního řízení.

V definici skutkové podstaty předmětného trestného činu jsou důležité tyto znaky – probíhající insolvenční řízení, ohrožení jeho účelu a trestní jednání dopadající na výkon insolvenčního správce. Je důležité upozornit, že znakem předmětného trestného činu není vznik škody. To znamená, že ani ke škodě nemusí dojít.

První znak předmětného trestného činu – probíhající insolvenční řízení – je vlastně časovým vymezením, kdy k trestnímu jednání pachatele může dojít a kdy jedině je možné uplatnit trestní odpovědnost. Podstatný je tedy začátek a konec insolvenčního řízení. To začíná dnem účinnosti zahájení insolvenčního řízení, které se zahajuje podáním insolvenčního návrhu. Tato účinnost nastává okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku. Respektive rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku, který tak učiní bez zbytečného odkladu po podání insolvenčního návrhu, nejpozději do 10 dnů (v případě insolvenčního návrhu dlužníka do 15 dnů). Insolvenční řízení je pak ukončeno nabytím právní moci usnesení insolvenčního soudu v závislosti na způsobu…