Smlouva o daňovém poradenství

V dnešní době se stále více daňových subjektů se svými problémy obrací na daňové poradce. Žádají je o vyplnění daňového přiznání, o zastupování v řízení před správcem daně, ale i o průběžné konzultace po celý rok. Jakou smlouvu s daňovým poradcem uzavřít, případně jaká ustanovení ve smlouvě neopomenout, by mělo být obsahem tohoto textu.

Hned v úvodu by mělo být řečeno, že pro účely tohoto článku budeme předpokládat, že klientem daňového poradce bude podnikající fyzická osoba. Určitě existuje mnoho případů, kdy služeb daňového poradce využije i nepodnikatel, např. pro vyplnění daňového přiznání k dani z nemovitosti apod. Avšak vzhledem k zaměření této publikace budeme od takových případů abstrahovat a zaměříme se hlavně na vztah mezi daňovým poradcem a klientem – podnikatelem.

Základním předpokladem uzavření smlouvy bude, že smlouvu uzavíráme se subjektem oprávněným poskytovat daňové poradenství. Nejčastěji smlouvu uzavíráme přímo s daňovým poradcem. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, je daňovým poradcem fyzická osoba, zapsaná v seznamu daňových poradců vedeném Komorou daňových poradců České republiky (dále jen KDP). Je tedy možné, pokud má klient pochybnosti, informovat se na KDP ČR a zjistit, zda právě ta konkrétní osoba, se kterou máme dohodnutou schůzku, je skutečně daňovým poradcem. Seznam daňových poradců je volně k dispozici i na internetu (www.kdpcr.cz).

Zmíněný zákon č. 523/1992 Sb. uvádí jako osobu oprávněnou poskytovat daňové poradenství v ČR také hostujícího daňového poradce a usazeného daňového poradce. Jde o občany jiného členského státu EU, kteří vykonávají daňové poradenství na území ČR

Předpokladem výkonu daňového poradenství je v těchto případech mj. splnění kvalifikačních podmínek podle zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace (doložení kvalifikace v jiném členském státě EU, splnění praxe v tomto členském státě, případně i vykonání rozdílové zkoušky) a zapsání do seznamu daňových poradců, který vede KDP.

Daňové poradenství mohou vykonávat také obchodní společnosti nebo družstva, pokud:

I když budeme v dalším textu uvádět jen smluvní vztah s daňovým poradcem coby tuzemskou fyzickou osobou zapsanou v seznamu daňových poradců vedeném KDP ČR, za zcela shodných podmínek bude vše platit také pro hostující či usazené daňové poradce anebo pro právnické osoby vykonávající daňové poradenství.

Již zmiňovaný zákon č. 523/1992 Sb. uvádí v ustanovení § 3 odst. 3, že:

K typu smlouvy se zákon nevyjadřuje. Vztah mezi klientem a daňovým poradcem bude ve většině případů obdobný vztahu příkazce a příkazníka, resp. mandanta a mandatáře, čili se bude možné opřít o příslušná ustanovení těchto smluv v občanském či obchodním právu (např. pro smlouvu mandátní danou § 566 a násl. ObchZ).

Práva a povinnosti smluvních stran (daňového poradce na straně jedné a jeho klienta na straně druhé) vyplývají především z práv a povinností daňového poradce, upravených v § 6 zákona č. 523/1992 Sb. Dále je nutné přihlédnout k úpravě dané v zákoně o správě daní a poplatků (např. § 10 a 11 ZSDP), resp. od 1. 1. 2011 v daňovém řádu (např. §§ 25 až 31 DŘ), kde se upravuje zastupování daňového subjektu v řízení před správcem daně.

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb. hovoří o tom, že daňový poradce je oprávněn a povinen chránit práva a oprávněné zájmy svého klienta. Je povinen jednat čestně a svědomitě, důsledně využívat všechny zákonné prostředky a uplatňovat vše, co podle svého přesvědčení a příkazu klienta pokládá za prospěšné. Je přitom vázán pouze zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Toto ustanovení nejvíce odráží naši dedukci, že typově bude smlouva s daňovým poradcem smlouvou mandátní. Daňový poradce je podle ní vázán především příkazy svého klienta. Tyto příkazy však musejí být uděleny v mezích zákonů a obecněprávních předpisů. Pokud pro daný problém žádný příkaz od klienta nedostal, je daňový poradce povinen jednat podle svého přesvědčení tak, aby chránil práva a oprávněné zájmy svého klienta. Samozřejmě může nastat situace, kdy klientův příkaz je v rozporu s názorem daňového poradce a pravděpodobně i s klientovým vlastním zájmem. Potom bude záležet na klientovi, jak se v takové chvíli zachová. Daňový poradce je vázán jeho příkazem, ale povinností je vysvětlit mu, že provedení tohoto příkazu není pro klienta nejvýhodnějším krokem. Tehdy musí každý sám zvážit, nakolik důvěřuje svému daňovému poradci a zda je ochoten ustoupit od svého přesvědčení a podřídit se názoru zkušenějšího.

Daňový poradce je oprávněn odmítnout uzavření smlouvy, resp. odstoupit od uzavřené smlouvy o poskytnutí daňového poradenství, pokud:

Právo odmítnout uzavřít smlouvu není potřeba rozebírat, daňového poradce nelze nutit, aby radil právě vám. Pokud odmítne, nezbývá klientovi nic jiného než vyhledat konkurenční kancelář. Pokud je však již smlouva uzavřena, je klient povinen se svým daňovým poradcem spolupracovat, poskytovat mu veškeré informace, nedávat poradci příkazy, jež nejsou v mezích zákona, zkrátka chovat se tak, aby daňový poradce neztratil ve svého klienta důvěru a od smlouvy neodstoupil. Kromě toho je klient také povinen daňovému poradci platit. Odstoupí-li daňový poradce od smlouvy, je povinen do 15 dnů ode dne, kdy klientovi oznámil odstoupení, učinit všechny neodkladné úkony a zúčtovat s klientem zálohu.

Podle ustanovení § 1 zákona č. 523/1992 Sb. se daňovým poradenstvím rozumí "poskytování právní pomoci a finančně ekonomických rad ve věcech daní, odvodů poplatků a jiných podobných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí“. To je dosti široká definice, proto by každá smlouva s daňovým poradcem měla přesně vymezit předmět smlouvy. Měla by přesně charakterizovat rozsah pravomocí daňového poradce, vymezit oblast, pro kterou je smlouva uzavírána, měla by říci, zda je daňový poradce oprávněn zastupovat klienta před správcem daně, zda jeho činnost spočívá právě jen v tomto zastupování, nebo zda bude poskytovat finančně-ekonomické rady průběžně atd.

Právě u zastupování daňového subjektu před správcem daně je třeba se zastavit. Daňový poradce je oprávněn zastupovat svého klienta na základě a v rozsahu plné moci udělené mu písemně nebo ústně do protokolu. Není-li rozsah zmocnění vymezen přesně nebo není-li vymezen vůbec, má se za to, že plná moc je pro daňové řízení neomezená. Takto o plné moci hovoří ve svém § 10 odst. 3 ZSDP. Daňový řád (kterým je od 1.1. 2011 ZSDP nahrazen) navíc předpokládá, že pokud není rozsah zmocnění vymezen nebo není-li vymezen přesně, správce daně vyzve zmocnitele k úpravě plné moci. Rovněž ustanovení § 568 ObchZ (o mandátní smlouvě) stanoví, že vyžaduje-li zařízení záležitosti uskutečnění právních úkonů jménem mandanta, je mandant povinen vystavit včas mandatáři písemně potřebnou plnou moc. Znamená to, že uzavření samotné smlouvy s daňovým poradcem samo o sobě nestačí k tomu, aby daňový poradce klienta zastupoval i v daňovém řízení. Samozřejmě, že ve smlouvě může být plná moc přímo obsažena a jedno z ustanovení smlouvy může přímo znít, že klient tímto uděluje plnou moc daňovému poradci k zastupování před správcem daně.

Pokud však činnost daňového poradce zplnomocnění vyžaduje, je podle našeho názoru lepší vystavit plnou moc samostatně jako listinu, která se sice vztahuje k mandátní smlouvě, ale jejíž předložení stačí k tomu, aby správce daně uznal, že daňový poradce je klientovým zástupcem. Nikdo, ani správce daně, nemusí vědět, jak…