Daňová kontrola

Daňová kontrola

Ing. Vlasta Martišková

Právní úprava:

• Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád

• Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů

• Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)

• Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.

• Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

• Zákon č. 89/1992 Sb., občanský zákoník

• Zákon č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky

• Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

• Zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví,

• Zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví

• Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

• Zákon č. 164/2013 Sb., o mezinárodní spolupráci při správě daní

Popis operace:

Vztah kontroly a daňového řízení

Daňové řízení je řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy. Základním právním předpisem v daňovém řízení je zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, jehož účinnost je od 1. 1. 2011. Jedná se o obecný právní předpis ve vztahu k ostatním daňovým zákonům, neboť se použije při daňovém řízení, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§ 4 DŘ). Daňová kontrola je prováděna zejména v průběhu nalézacího (vyměřovacího nebo doměřovacího) řízení. Správce daně může daňovou kontrolu provádět společně pro více daňových řízení, které se týkají jednoho daňovému subjektu, tzn., že může zahájit kontrolu současně na dani z příjmů právnických osob a na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až prosinec 2020.

Pokud neupravují ostatní právní předpisy daňovou problematiku, nebo problematiku peněžitých plnění (vymezuje § 2 DŘ), tak jednoznačně použijeme v daňovém řízení daňový řád.

Daněmi rozumíme:

• peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,

• daňový odpočet (vratka), daňovou ztrátu nebo jiný způsob zdanění,

• příslušenství daně, tj. úroky, penále, pokuty a náklady řízení, jsou-li ukládány nebo vznikají-li podle daňového zákona.

Daňová kontrola patří mezi postupy správce daně, jedná se o ucelený soubor dílčích úkonů, kterým správce daně prověřuje tvrzení daňových subjektů nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně vztahující se k jednomu daňovému řízení. Cílem daňové kontroly je správné zjištění a stanovení daně. Přesné vymezení předmětu a rozsahu daňové kontroly, včetně předem stanovených pravidel jejího provádění zlepší větší ochranu postavení daňového subjektu.

Daňová kontrola je jedním z nástrojů, který má správce daně k dispozici v rámci daňového řízení.

Základní zásady daňového řízení

Zásady daňového řízení mají stěžejní význam a slouží jako základní interpretační pravidla pro ustanovení všech daňových zákonů. Nejedná se pouze o zásady, které platí pro daňové řízení, ale o zásady pro správu daní. Těmito zásadami se musí řídit všichni správci daně, nikoliv jen ti, kteří vedou daňové řízení. Daňový řád obsahuje výčet jednotlivých zásad, aby byly v co nejširší míře deklarovány principy, které je třeba při správě daní dodržovat

Zásada zákonnosti vyjadřuje, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě zákona. Správce daně může v rámci své činnosti činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje nebo umožňuje dovolit. Zásada zákonnosti je vyjádřením ústavní zásady, že daně a poplatky lze ukládat pouze na základě Listiny základních lidských práv a svobod. Práva a povinnosti daňových subjektů mohou též vyplývat z mezinárodních smluv, nařízení Evropské unie, Celního kodexu apod.

Zásada zákazu libovůle – jedná se o ústavní zásadu, kdy státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Správce daně uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.

Zásada přiměřenosti – správce daně při ukládání povinností a jejich vyžadování musí použít takové prostředky, které co nejméně zatěžují daňový subjekt, ale zároveň nemůžou jít proti základnímu cíli správy daní.

Zásada součinnosti – jedná se o povinnost správce daně spolupracovat s daňovým subjektem a opačně. Jedná se o právo, ale současně i o povinnost osob zúčastněných na správě daní, kdy tato součinnost může být vynucována (např. pořádková pokuta).

Zásada poučovací – správce daně je povinen poskytnout přiměřené poučení o právech a povinnostech osobám zúčastněným na správě daní v souvislosti se svým úkonem. Smyslem zásady je nutnost opatřit rozhodnutí příslušným poučením o možnosti nebo nemožnosti uplatnit opravný prostředek.

Zásada vstřícnosti a slušnosti – správa daně předpokládá tzv. klientský přístup správce daně a jeho úředních osob vůči zúčastněným osobám. Nesplnění této zásady má za následek podání stížnosti proti chování jednotlivých úředních osob.

Zásada rychlosti řízení – správce daně postupuje bez zbytečných průtahů. Osoba zúčastněná na správě daní se může bránit proti nečinnosti podáním podnětu v souladu s § 38 DŘ.

Zásada hospodárnosti – zakotvuje princip, že správce daně provádí některé úkony pro různá řízení společně v případě, že je tento postup z hlediska správy daní hospodárný.

Zásada legitimního očekávání – stanoví správci daně dbát na to, aby bylo rozhodováno ve skutkově shodných případech obdobně. Uplatní se především v jednotném metodickém řízení i v rámci sjednocování judikatury v důsledku činnosti Nejvyššího správního soudu.

Zásada oficiality – podle které je správce daně povinen zahájit řízení z moci úřední, pokud nebyly povinnosti ze strany daňového subjektu splněny vůbec, nebo pokud nebyly tyto splněny řádně.

Zásada vyhledávací – jde o nutnost soustavně sledovat a zjišťovat možnost splnění zákonných podmínek pro vznik a existenci daňové povinnosti. Při zjištění skutečností je správce daně povinen činit nezbytné úkony ve správě daní.

Zásada přednosti obsahu před formou – správce daně vychází ze skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní.

Související zásady

Zásada ochrana dobré víry – vychází z presumce správnosti veřejnoprávních aktů.

Zásada veřejného zájmu – jedná se o rovnováhu obecného zájmu společnosti a požadavku na ochranu základních práv jednotlivce, kdy při správě daní je veřejný zájem primárně vymezen jejím cílem.

Jednací jazyk

Jednacím jazykem používaným při jednáních před správcem daně je pouze čeština. Písemnosti vyhotovené v jiném než českém jazyce musí být předloženy v originálním znění, a současně v překladu do českého jazyka, pokud správce daně neprohlásí, že takový překlad nevyžaduje nebo že požaduje úředně ověřený překlad. Takové prohlášení může správce daně učinit na své úřední desce i pro neurčitý počet písemností v budoucnu.

Osoby, které neovládají jednací jazyk, mají přiznáno právo na tlumočníka, kterého si musí opatřit na své náklady. Při ústním jednání může jít pouze o tlumočníka zapsaného do seznamu znalců vedeného krajským soudem, popř. Ministerstvem spravedlnosti.

Občan České republiky náležející k národnostním menšinám, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky, má právo jednat před správcem daně, ale i činit podání, v jejich jazyce. Kritéria, která umožňují jednoznačné posouzení příslušnosti k národnostní menšině, je nutno posuzovat na základě zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin v platném znění. Pokud úřední osoba, která ovládá jazyk národnostní menšiny, přizve k jednání tlumočníka, jenž je zapsán v seznamu tlumočníků; náklady na tohoto tlumočníka nese správce daně. V případě slovenského jazyka tak ve většině případů postačí znalost úřední osoby.

Správce daně má povinnost ustanovit a uhradit náklady na tlumočníka nebo prostředníka v případě, že je jednáno s osobou neslyšící nebo osobou hluchoslepou.

Místní příslušnost

Daňovou kontrolu provádí správce daně, který je místně příslušný ke správě daňových povinností daňového subjektu.

Místní příslušnost u fyzické osoby se řídí místem trvalého pobytu u občana České republiky nebo místa hlášeného pobytu u cizince. Pokud nejde určit, tak místo, kde se fyzická osoba převážně zdržuje. Pojem místa pobytu je pro účely správy daní chápán v širším smyslu, z důvodu, aby obecná místní příslušnost dopadala na všechny kategorie fyzických osob.

Místní příslušnost u právnické osoby se řídí sídlem právnické osoby. Sídlem se rozumí adresa, pod kterou je tato právnická osoba zapsaná v příslušném veřejném rejstříku. Pokud se vznikem právnické osoby není spojen zápis do podobného rejstříku (např. některé stálé provozovny, organizační složky státu, vysoké školy), jde o adresu, na které právnická osoba skutečně sídlí a kterou je tato osoba povinna ohlásit správci daně při registraci.

Správci daně je zde umožněno získat ucelený pohled na daňové subjekty, jejichž daňovou povinnost spravuje. Správce daně může provést potřebný úkon i mimo svůj obvod územní působnosti, v případě, že se dotýká daňového subjektu. Jde o rozšíření působnosti správce daně.

Pokud nastane situace, kdy je příslušným ke správě daní více správců, v tomto případě je místně příslušným ten správce daně, který zahájil řízení jako první, a to za podmínky, že se příslušní správci daně nedohodnou jinak. Při řešení sporů o místní příslušnost, rozhoduje vždy správce daně jim nejblíže nadřízený, v nejvyšším stupni pak rozhodne ministerstvo nebo jiný ústřední správní orgán.

Je-li předmětem daně nemovitost, je ke správě daní místně příslušný správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se nemovitost nachází.

U poplatků, jejichž předmětem je zpoplatnění úkonu, je místně příslušným správcem daně orgán veřejné moci, který je příslušný k provedení tohoto úkonu.

Pro plátcovu pokladnu je místně příslušným správcem daně ten, v jehož obvodu územní působnosti je umístěna.

Dožádání, delegace, atrakce

Dožádání je institut, který umožňuje správci daně požádat jiného správce daně o provedení úkonů. V daňové kontrole může jít o prověření zaúčtování daňových dokladů v účetnictví. Tento institut se uplatňuje zejména v daňové kontrole. Dožádat můžeme správce stejného stupně, tak i stupně nižšího. Důvodem dožádání je hlavně efektivita, hospodárnost a urychlení daňového řízení.

Delegací rozumíme možnosti přenesení místní příslušnosti ke správě daní na jiného věcně příslušného správce daně. O změně místní příslušnosti rozhoduje správce vyššího stupně na žádost daňového subjektu nebo věcně příslušného správce daně. Delegace představuje odchylnou změnu obecných pravidel daných daňovým řádem.

Atrakce umožňuje nadřízenému správci daně převzít (vztáhnout si na sebe – atrahovat) vyřízení věci a rozhodnout v postavení správce daně nižšího stupně.

Zejména v případech:

• jsou-li pro správu daní potřeba mimořádné odborné znalosti,

• za účelem zjednání nápravy v rámci ochrany před nečinností podřízeného správce daně,

• jde-li o rozhodnutí ve věci, které bude mít zásadní dopad i do řízení s jinými daňovými subjekty.

Daňový subjekt a další osoby zúčastněné na řízení

Daňový subjekt je osoba, kterou za daňový subjekt označuje zákon, rovněž i osoba, kterou zákon označuje jako poplatníka nebo jako plátce daně. Za daňový subjekt je považována osoba, kterou takto daňový zákon označí, resp. využije ustálené označení poplatník (obvykle osoba, jejíž příjmy jsou přímo podrobeny zdanění) nebo plátce daně (obvykle osoba, která pod osobní majetkovou odpovědností odvádí správci daně daň vybranou od poplatníků). Podmínky, za nichž se konkrétní fyzická nebo právnická osoba stává poplatníkem nebo plátcem daně, tedy daňovým subjektem, jsou vymezeny ve zvláštních daňových zákonech. Je tomu tak proto, že teprve podle konkrétního druhu daně vzniká různým subjektům toto postavení spolu s určením, jakým způsobem budou plnit své povinnosti při správě daní. Právní nástupce, který vstupuje do práv svého předchůdce se tak stává daňovým subjektem.

Kromě daňových subjektů a úředních osob se na daňovém řízení podílejí i tyto níže uvedené osoby:

• svědci,

• odborní konzultanti,

• znalci,

• tlumočníci,

• osoba oprávněna jednat za plátcovu pokladnu,

• další osoby mající povinnost součinnosti při správě daní.

Všechny osoby, zúčastněné na správě daní jsou povinny na vyzvání úřední osoby prokázat svoji totožnost. Pokud osoba zúčastněná na daňovém řízení na vyzvání úřední osoby neprokáže svoji totožnost, může správce daně požádat o zjištění její totožnosti příslušný bezpečnostní sbor a k dalšímu úkonu při správě daní ji nepřipustit do doby zjištění totožnosti.

Ustanovený zástupce – v daňovém řízení, ale i v daňové kontrole může jít o případy, kdy nastává potřeba zastupování vyplývající přímo ze zákona. K této situaci dochází v případě, že fyzická osoba nemůže sama jednat před správcem daně.

Správce daně ustanoví zástupce:

• osobě, která nemá plnou procesní způsobilosti k jednání při správě daní, pokud nemá zákonného zástupce nebo nemůže-li zákonný zástupce zastupovat,

• právnické osobě, která nemá osobu způsobilou jednat jejím jménem, popřípadě je-li sporné, kdo je k tomu oprávněn,

• osobě neznámého pobytu nebo sídla,

• osobě stižené přechodnou duševní poruchou, která jí brání při správě daní samostatně jednat, správce daně rozhoduje na základě odborného lékařského posudku,

• osobě, které brání jiná překážka, aby při správě daní činila úkony.

Rozhodnutí o ustanovení zástupce však může správce daně vydat jen s předchozím souhlasem předpokládaného zástupce. Pokud předpokládaný zástupce souhlas neudělí, tak lze ve spolupráci s Komorou daňových poradců ustanovit zástupce z řad daňových poradců.

Správce daně zruší ustanovení zástupce z vlastního podnětu nebo na návrh ustanoveného zástupce nebo zastoupeného:

• nedbá-li zástupce o ochranu práv nebo zájmů zastoupeného,

• vyjde-li najevo, že zástupce má takový zájem na výsledku řízení, který odůvodňuje obavu, že nebude řádně hájit zájmy zastupovaného,

• pominou-li důvody ustanovení,

• z jiných závažných důvodů.

Zástupcem osoby zúčastněné na správě daní je zákonný zástupce, ustanovený zástupce, zmocněnec, společný zmocněnec nebo společný zástupce nebo prokurista.

Zmocněný zástupce – i neprofesionálové, např. účetní mohou zastupovat více daňových subjektů. Zároveň platí, že zmocněnec nemůže delegovat své zmocnění na další osoby s výjimkou advokátů a daňových poradců.

Odborný konzultant daňový subjekt nebo jeho zástupce si mohou k jednání přibrat odborného konzultanta. Odborný konzultant má zajistit pomoc daňovému subjektu, popřípadě jeho zástupci, v jednání před správcem daně, zejména o odborných otázkách, ke kterým nemá znalosti. Jde o specializovaného odborníka, který nemusí odbornost zvlášť prokazovat.

Zmocněnec je označení zástupce, jehož postavení vzniklo z titulu udělené plné moci.

Specifickým typem zastoupení je i prokura, kdy je umožněno podnikající fyzické nebo právnické osobě zapsané v obchodním rejstříku, aby v rozsahu udělené prokury jednala v daňovém řízení. Existenci prokury není potřeba správci daně dokazovat, stačí prokázání totožnosti. Prokurista může mimo jiné i udělit plnou moc k zastupování. Písemnosti budou doručované té fyzické nebo právnické osobě, za kterou prokurista jedná. Bude-li si odporovat jednání prokuristy a statutárního orgánu, pokud jednají souběžně, je pro správce daně rozhodující jednání statutárního orgánu, jinak je určující jednání toho, kdo v dané věci jednal později.

Zastupování na základě plné moci

Jedná se o možnost daňového subjektu nechat se zastupovat zmocněncem, kterého si sám zvolí. Vznik smluvního zastoupení a jeho rozsah je dán plnou mocí udělenou zmocnitelem.

Účinky plné moci vůči danému správci daně nastanou v momentě, kdy se s ní správce daně má možnost seznámit, kdy je plná moc vůči němu uplatněna. Podmínkou uplatnění plné moci pro správu daní je její akceptace ze strany zmocněnce. Je tak chráněna právní jistota všech zúčastněných stran, zejména z hlediska mlčenlivosti a doručování, které následně probíhá vůči zmocněnci. Z povahy věci pak vyplývá, že podmínka akceptace ze strany zmocněnce není nutná při odvolání plné moci. Pokud správce daně zašle výzvu k úpravě rozsahu plné moci, je nutné doplnit podpis zmocněnce. Plná moc je vůči správci daně účinná i vůči jinému správci daně po změně místní příslušnosti a vůči správci daně, který provádí úkony na základě dožádání.

Daňový řád neobsahuje ustanovení o neomezené plné moci. V plné moci podle daňového řádu musí být vymezen rozsah zmocnění tím způsobem, aby bylo zřejmé, k jakým úkonům, řízením nebo jiným postupům se plná moc vztahuje. V téže věci může být pouze jeden zmocněnec. Pokud má osoba, které je písemnost doručována zástupce, tak se písemnosti doručují pouze tomuto zástupci, a to v rozsahu jeho oprávnění k zastupování.

Osoby jiné než daňoví poradci a advokáti mohou (např. účetní) zastupovat více daňových subjektů před jedním správcem daně.

Jednání právnické osoby

Jménem právnické osoby jedná statutární orgán nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn jednat za tuto osobu podle jiného právního předpisu. Jménem právnické osoby může jednat pouze jedna osoba, výjimka je pro jednání statutární orgán, kdy je vyžadováno podle společenské smlouvy jednání více osob. Pokud správce daně nezjistí osobu oprávněnou jednat za právnickou osobu, ustanoví zástupce. Právnická osoba může pověřit svého zaměstnance nebo jinou právnickou osobu, která vykonává činnost právnické osoby, aby jejím jménem jednala v rozsahu pověření. Může se jednat jak o pověření samostatně vydané pro správce daně, ale pověření může vyplývat i z vnitřních předpisů osoby.

V případě, kdy právnická osoba je zastoupena osobou poskytující daňové poradenství může být zastoupena jejím zaměstnancem nebo jinou fyzickou osobu, vykonávající činnost této právnické osoby. Podle zákona o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR má právnická osoba, která poskytuje daňové poradenství procesní postavení jako daňový poradce.

Za zmocněnce, kterým je právnická osoba, která poskytuje daňové poradenství, může jednat:

• její statutární orgán,

• substituční zmocněnec – se může dát zastoupit jiným poradcem nebo pouze pro jednotlivé úkony jej může zastoupit zaměstnanec,

• pověřená osoba – právnická osoba poskytující daňové poradenství může pověřit svého zaměstnance nebo jinou osobu, která vykonává činnost této právnické osoby.

Prokurista právnické osoby je při správě daní oprávněn jednat jejím jménem, může-li podle udělené prokury jednat samostatně.

Plná moc zaniká z důvodů stanovených v občanském zákoníku. Pokud nezanikla, nelze platně zvolit v téže věci nového zmocněnce. Zmocněnec, který nemá sídlo nebo bydliště na území členského státu Evropské unie, jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace, je povinen si zvolit zmocněnce pro doručování se sídlem nebo místem pobytu v České republice, jinak budou pro něho písemnosti ukládány u správce daně s účinky doručení dnem jejich vydání. Jedná se o zamezení problémům v doručování v případě, že bude zvolen zmocněnec v zahraničí.

Lhůty v kontrole

Lhůta pro stanovení daně

Obecně platí, že daň nelze stanovit (ani doměřit) po uplynutí lhůty tří let podle § 148 odst. 1 DŘ. Přičemž tato lhůta běží ode dne, v němž uplynula lhůta pro podání daňového přiznání, nebo v němž se stala splatnou.

Lhůta pro stanovení daně skončí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku.

Např. lhůta pro stanovení daně z příjmů za zdaňovací období roku 2020 skončí uplynutím 3 let od termínu pro podání přiznání, tj. 1. 4. 2021, ke skončení lhůty dojde 1. 4. 2024.

Tisková zpráva GFŘ ze dne 12. března 2021:

Finanční správa upřednostňuje a umožňuje podat daňové přiznání k dani z příjmů "bezkontaktně" – elektronickou formou, a to až do 1. června 2021. Nadále platí, že kromě této možnosti je možné vyplněné formuláře také zaslat poštou nebo vhodit do sběrného boxu umístěného na územních pracovištích Finanční správy nejpozději 3. května 2021, a to bez jakýchkoliv sankcí.

Lhůta pro stanovení daně se prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo:

• k podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně,

• k oznámení rozhodnutí o stanovení daně,

• k zahájení řízení o mimořádném opravném nebo dozorčím prostředku,

• k oznámení rozhodnutí ve věci opravného nebo dozorčího prostředku, nebo

• k oznámení rozhodnutí o prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně.

Byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.

Lhůta pro stanovení daně neběží po dobu:

• řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví a před Ústavním soudem,

• řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně,

• trestního stíhání pro daňový trestný čin související s touto daní,

• od zmeškání odvolací lhůty proti rozhodnutí o stanovení daně až do oznámení rozhodnutí o jejím navrácení v předešlý stav,

• od marného uplynutí úložní doby až do dne doručení rozhodnutí, kterým je prohlášena neúčinnost doručení rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení,

• ode dne odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní až do dne obdržení odpovědi na tuto žádost nebo do dne odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce při správě daní v dané věci (zákon o mezinárodní spolupráci při správě daní).

Lhůta pro stanovení daně skončí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku.

Ve výše zmíněných termínech je nutné počítat…